Dovolená za socialismu

Je mezi námi poměrně početná skupina lidí, která s nostalgií a snad i láskou vzpomíná na staré časy nebo sní o tom, co tu tehdy bylo a dnes už není. Ale pokud bychom hledali důvody tohoto počínání, vesměs bychom se dobrali toho, že jde o lidi, kteří v dnešní společnosti nejsou úspěšní a obětovali by ledacos, jen aby je zase tatíček stát a matka strana vodili za ručičku a nalajnovali jim život. Případně jsou to ti, kdo onu dobu nezažili a postřehli něco, co vypadalo z dnešního úhlu pohledu dobře, aniž by si to dali do souvislostí s tím ostatním. Protože nikdo normální nemůže toužit po tom, aby se doby socialismu vrátily. Protože se sice i dnes kazí kdeco, co se jenom kazit dá, ale přece jenom jsou ty chyby dnešní společnosti akceptovatelnější než tehdejší realita.

Vezměme si třeba takovou dovolenou. Jak se cestovalo za dob socialismu? Já to pamatuji. A co vy?

Zájezdy byly státem nabízeny obvykle jednou ročně. Jednou ročně se zveřejnila kompletní nabídka a rázem se před cestovní kanceláří, kde se tyto nabízely, utvořily sáhodlouhé fronty. Protože kdekdo na nějaký zájezd chtěl, a čím dřív přišel člověk na řadu, tím pravděpodobnější bylo, že si urve i něco zajímavého. I když ta šance pochopitelně nebyla velká, protože zaměstnanci cestovky měli známé, a ti další známé… A tak byla většina skutečně atraktivních zájezdů prodána vlastně ještě dřív, než se k ní mohli normální lidé dostat.

A tak na normální lidi zbyly v nejlepším případě nějaké ty zájezdy do jiných socialistických zemí, jež obvykle nestály za moc a z dnešního úhlu pohledu za nic. Balaton, studené moře na Rujáně, průjmy v Rumunsku, i to bylo leckdy terno.

A ti, kdo získali vytoužený zájezd kamkoliv na západ nebo do Jugoslávie? Pro ty tím ještě nic nekončilo. Bylo třeba pořídit si pas a svolení úřadů k opuštění země tímto nežádoucím směrem. Tedy potvrzení od zaměstnavatele, od školy, od uličního výboru… A od této chvíle až do okamžiku definitivního překročení hranic hrozilo, že to člověku kdykoliv kdokoliv z jakéhokoliv důvodu zatrhne. Plus se musel samozřejmě sehnat devizový příslib, tedy potvrzení, že státní banka takovému člověku vymění peníze za valuty. Protože ani bez nich se nesmělo vycestovat, ani kdyby byl člověk smířen s tím, že odjede jako žebrák. A i tak se dostalo konvertibilních měn jen minimum a za nehorázné ceny, takže na západ stejně odjížděl člověk jako chudák.

A pak to pochopitelně chtělo vízum. A pořádně vyplnit celní prohlášení, to aby snad někdo nevyvezl něco, co by tam prodal a tím si přilepšil, nebo aby náhodou nevyvezl něco, co by mu usnadnilo emigraci a nový začátek.

A tak se valuty často pašovaly. A lidé trnuli. Tak, že by to dnes už nikomu nestálo za to. Ale tehdy to našincům za to stálo. Protože šlo o vzácnost. O příležitost, která už se nemusela nikdy opakovat.